Ústavní soud České republiky zahájil svoji činnost 15. 7. 1993, když prezident republiky jmenoval do funkce dvanáct z patnácti soudců tohoto soudu. Zbývající soudci pak byli jmenováni v listopadu 1993 a v březnu 1994. Nově vzniklý Ústavní soud navázal na činnost předchozího Ústavního soudu ČSFR. Historie ústavního soudnictví na území České republiky je však bohatší a nikoli nezajímavá.
Všechny moderní ústavy vznikající na konci 18. a na počátku 19. století obsahovaly v různé míře a různé podobě dva základní principy- princip suverenity lidu a princip dělby moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní.. Při převažujícím chápání ústavy jako společenské smlouvy, závazné pro každého ve státě (především pak pro ty, kdo skutečně mocí disponují) nebylo sporu o tom, že každá smlouva předpokládá nejen shodu na jejím počátku, ale obsahuje v sobě i budoucí konflikty. Musí proto nezbytně existovat někdo, kdo je oprávněn takové neshody, v případě potřeby, řešit a o nich s konečnou platností rozhodovat.
Za teoretického „otce" koncepce, která za takového strážce ústavy určila moc soudní, je většinou označován jeden z „otců" Ústavy Spojených států amerických Alexander Hamilton. Ten své přesvědčení o tom, že ústava musí být jako základní zákon chráněna před zákony vytvářenými mocí zákonodárnou, vyjádřil jednoznačně. „Žádný legislativní akt, který by byl v rozporu s ústavou, nemůže být ústavní. Odmítnutí tohoto principu by znamenalo, že zástupce je více nežli ten, koho zastupuje, že sloužící je více než jeho pán, že reprezentant lidu je více než lid sám." Soudní moc, jako mocensky relativně nejslabší ze tří existujících mocí a neschopnou mocenskými prostředky moc uchvátit, pak považoval za nejlépe způsobilou být zprostředkujícím článkem mezi občany a zákonodárnou mocí (legislativou). K názoru, že je to právě moc soudní, která by měla působit jako brzda legislativy, vedlo, mimo jiné, i přesvědčení, že neshody mezi mocí soudní a mocí zákonodárnou, které se mohou vyskytnout, nikdy nemohou být tak rozsáhlé, aby mohly vážněji ohrozit celý politický systém. Na těchto principech vznikl v USA v podstatě dodnes existující klasický model všeobecného ústavního soudnictví, tedy ochrany ústavnosti všemi soudy soudní soustavy, především pak Nejvyšším soudem USA.
Na obdobných principech a myšlenkách je vybudováno i ústavní soudnictví v kontinentální Evropě. To sice šlo spíše cestou budování specializovaných a mimo soustavu obecných soudů stojících ústavních soudů, kterým jsou sice často svěřovány i kompetence, které systémově nejsou ústavním soudnictvím v pravém slova smyslu, avšak i jejich postavení a úkoly dokumentují obecně zastávaný názor, že bez ústavního soudnictví je demokracie nemyslitelná. Slovy velkého právního myslitele H. Kelsena - „ Ústava, která nezavedla Ústavní soud ke zrušení neústavních aktů, je světlem, které nesvítí". Evropské ústavní soudnictví se rozvinulo zejména po skončení druhé světové války, jako přirozená reakce na brutální pošlapání hodnotového řádu a demokratických principů nacistickými a fašistickými diktaturami.Na stejných myšlenkách a zásadách a na obdobných historických zkušenostech s bezprávím totalitního systému je založeno i ústavní soudnictví v České republice.
Dne 15. července 1993 zahájil svoji činnost první Ústavní soud České republiky. Toho dne prezident republiky jmenoval do funkce na dobu deseti let dvanáct z patnácti soudců tohoto soudu, a to, s ohledem na neexistenci Senátu, se souhlasem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Stalo se tak pouhý měsíc poté, co Poslanecká sněmovna schválila zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, který v návaznosti na č1. 88 Ústavy upravil zejména organizaci tohoto soudu a řízení před ním, a za sídlo soudu určil město Brno.
Ústavní soudnictví nebylo pro území našeho státu věcí zcela novou. Ústavní soud České republiky mohl navázat především na krátkou historii Ústavního soudu ČSFR, který byl zřízen na podkladě ústavního zákona z února 1991. Tento federální soud byl dvanáctičlenný a každá z republik v něm byla zastoupena šesti soudci, jejichž funkční období mělo být sedmileté. Sídlem soudu bylo rovněž město Brno. Přes svoji krátkou existenci posoudil federální Ústavní soud více jak tisíc věcí a na řadu jeho rozhodnutí ideově navázal ve své činnosti i Ústavní soud České republiky.
Historie ústavního soudnictví na našem území je však bohatší. Začíná již krátce po vzniku Československé republiky, kdy byl v roce 1921, na základě ústavy z roku 1920, zřízen zvláštní ústavní soud. Jeho sedmičlenný sbor byl vytvářen tak, že tři soudce, včetně předsedy, jmenoval prezident republiky, další čtyři byli do svých funkcí delegováni, a to dva Nejvyšším soudem a dva Nejvyšším soudem správním. Jejich funkční období bylo desetileté. Poté, co v roce 1931 uplynulo funkční období prvního soudu, byl však další soud ustanoven teprve v roce 1938, v období války pochopitelně nepůsobil, a po jejím skončení již svoji činnost neobnovil. Činnost prvorepublikového Ústavního soudu je hodnocena jako málo frekventovaná a nepříliš významná.
Ústavy z roku 1948 a 1960 již s Ústavním soudem, z důvodů celkem pochopitelných, nepočítaly. K poněkud zvláštní situaci došlo po federalizaci státu v roce 1968, neboť zákon o československé federaci předpokládal nejen zřízení ústavního soudu federace, ale i ústavních soudů obou národních republik. Žádný z těchto soudů nikdy zřízen nebyl, zajímavé však je, že fakticky nenaplněná ústavní úprava zůstala v platnosti dalších více jak dvacet let.
Jmenováním prvních dvanácti soudců Ústavního soudu tedy započala nová etapa ústavního soudnictví, navíc v nově se formujícím státě. Sluší se proto připomenout složení tohoto prvního Ústavního soudu České republiky:
Předsedou soudu byl až do své rezignace ze zdravotních důvodů v únoru 2003 Zdeněk Kessler, místopředsedou Miloš Holeček (po rezignaci Zdeňka Kesslera byl do skončení funkčního období pověřen funkcí předsedy). Soudci Ústavního soudu od 15. července 1993 byli Iva Brožová, Vojtěch Cepl, Vladimír Čermák, Pavel Holländer, Vojen Güttler, Vladimír Jurka, Vladimír Klokočka, Vladimír Paul, Antonín Procházka a Vlastimil Ševčík. V listopadu 1993 byl soudcovský sbor doplněn o Ivanu Janů , která se stala místopředsedkyní soudu, a Evu Zarembovou. V závěru března 1994 pak prezident republiky jmenoval posledního, patnáctého soudce, Pavla Varvařovského. V tomto složení zasedal Ústavní soud až do prosince 1999, kdy na svou funkci rezignovala Iva Brožová. Tu od 4. dubna 2000 nahradil Jiří Malenovský (první soudce schvalovaný již Senátem). V souvislosti se jmenováním k mezinárodnímu soudu rezignovala v únoru 2002 místopředsedkyně Ivana Janů, na jejíž místo byla 20. března téhož roku jmenována Eliška Wagnerová. Vladimíra Paula, který zemřel 3. dubna 2002, nahradil František Duchoň (jmenován byl 6. července 2002) a místo Vlastimila Ševčíka, zemřelého 15. prosince 2002, zaujal Jiří Mucha (jmenován byl 28. ledna 2003). Dne 3. března 2003 byl soudcovský sbor doplněn na plný počet patnácti soudců Miloslavem Výborným.
V roce 2003 skončilo funkční období soudcům Vojtěchu Ceplovi, Vladimíru Čermákovi, Vladimíru Jurkovi, Vladimíru Klokočkovi, Antonínu Procházkovi, Miloši Holečkovi a soudkyni Evě Zarembové. Vojen Güttler a Pavel Hollander byli v témže roce jmenováni na další funkční období.
6. srpna 2003 byl prezidentem republiky jmenován do funkce současný předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Odcházející soudci byli v závěru roku nahrazeni Dagmar Lastoveckou, Janem Musilem a Jiřím Nykodýmem, následující rok pak byli jmenováni Stanislav Balík, Michaela Židlická a opětovně i Ivana Janů. V roce 2004 odešel z funkce soudce Jiří Malenovský, neboť byl jmenován soudcem Evropského soudního dvora v Lucemburku. Ústavní soud však opět zasedl v plném počtu až v prosinci roku 2005, kdy po soudkyni Vlastě Formánkové byl jmenován i patnáctý ústavní soudce Vladimír Kůrka.
