Postavení a pravomoci Ústavního soudu upravuje Ústava v čl. 83 - 89. Tyto články jsou sice zahrnuty v hlavě Ústavy pojednávající o moci soudní, Ústavní soud však není (a také to opakovaně zdůraznil a zdůrazňuje ve svých rozhodnutích) součástí soustavy obecných soudů. Není jim ani nadřízen ani není další instancí. Je soudem jediného stupně, slovy čl. 83 Ústavy „soudním orgánem ochrany ústavnosti".
I N F O R M A C E
pro osoby, které se hodlají obrátit na Ústavní soud s ústavní stížností,
jak vyplývají ze zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (zejména ve znění zákona č. 83/2004 Sb.)
1. Kdo je oprávněn podat ústavní stížnost, proč a proti komu, resp. čemu
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje Ústavní soud o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Kdo je oprávněn podat ústavní stížnost, stanoví ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Katalog základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem obsahují na prvním místě Listina základních práv a svobod a Ústava České republiky.
Praktický důsledek tohoto ustanovení je potom ten, že stěžovatel musí v ústavní stížnosti uvést, jaké základní právo bylo v jeho případě porušeno, který orgán veřejné moci a jakým rozhodnutím, resp. zásahem tak učinil a v čem konkrétně ono porušení základního práva nebo svobody spočívalo. Žádnými jinými právy se Ústavní soud zabývat nemůže. V této souvislosti je třeba mít na zřeteli, že Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, není soudem poslední instance a přezkoumává „pouze“ ústavnost, nikoli zákonnost či správnost soudních rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu je „jen“ ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti lze navrhnout i zrušení ustanovení právního předpisu, avšak podle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu jen v tom případě, že jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, a jen pokud stěžovatel tvrdí, že právní předpis nebo jeho ustanovení je v rozporu s ústavním zákonem (nebo jiným zákonem, jde-li o podzákonný právní předpis). Jinými slovy, napadený právní předpis musel být ve stěžovatelově případě skutečně aplikován a stěžovatel musí uvést, s jakým ústavním zákonem, popřípadě zákonem, s jakým jejich ustanovením je napadený právní předpis v rozporu. Návrh na zrušení právního předpisu má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, což znamená, že sdílí její osud. Je-li proto ústavní stížnost z nějakého důvodu odmítnuta, je tím automaticky odmítnut i návrh na zrušení právního předpisu. Bez vztahu ke konkrétnímu rozhodnutí nebo zásahu orgánu veřejné moci není fyzická či právnická osoba oprávněna zrušení právního předpisu navrhovat. Přímý návrh na zrušení právního předpisu by Ústavní soud musel odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nemůže stěžovatel stížnost napsat, podat a v řízení vystupovat sám. Každá fyzická i právnická osoba jako účastník (tedy i stěžovatel) nebo jako vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem musí být zastoupena advokátem. V plné moci k zastupování musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem. Ústavní soud advokáty stěžovatelům nepřiděluje. V případě problémů s jeho obstaráním je třeba se obrátit na Českou advokátní komoru, její brněnskou pobočku se sídlem Nám. Svobody 15 (Kleinův palác), 602 00 Brno, která za určitých podmínek může advokáta určit (§ 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů; viz též http://www.cak.cz (zde si můžete přečíst pravidla určování advokátů a stáhnout příslušný formulář).
2. Kdy, v jaké lhůtě lze podat ústavní stížnost
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle pravidel pro počítání lhůt tato šedesátidenní lhůta začíná běžet až dnem následujícím po dni, v němž bylo rozhodnutí o posledním procesním prostředku stěžovateli doručeno. Připadne-li konec této lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty ústavní stížnost osobně podána na podatelně Ústavního soudu nebo dána k poštovní přepravě (jinými slovy, rozhoduje datum na poštovní obálce).
Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, běží podle ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu lhůta 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k zásahu došlo.
Lhůta pro podání ústavní stížnosti je propadná, a nelze ji proto ani prodloužit ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, stížnost musí bez jednání odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
3. Jaké jsou podmínky přípustnosti ústavní stížnosti
Obecně není přípustný návrh, který se týká věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl (§ 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná a nelze je zvrátit. Proti nálezům a usnesením Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 43 odst. 3 a § 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Návrh je dále nepřípustný, jestliže v téže věci Ústavní soud již jedná (§ 35 zákona o Ústavním soudu).
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná také tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovými prostředky se rozumí jak řádné opravné prostředky (typicky odvolání, rozklad, stížnost, žaloba ve správním soudnictví, apod.), tak i mimořádné opravné prostředky (např. dovolání nebo kasační stížnost). Kromě těchto nejfrekventovanějších prostředků k ochraně práva je třeba vyčerpat i jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Z mimořádných opravných prostředků však není nutné vyčerpat návrh na obnovu řízení a takové mimořádné opravní prostředky, které orgán, jenž o nich rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (tzv. nenárokové mimořádné opravné prostředky). Pokud takový prostředek přesto uplatněn byl, lze počkat, až o něm příslušný orgán rozhodne, neboť podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Pokud Ústavní soud zjistí, že ústavní stížnost je nepřípustná, tj. že byla podána ve věci, o níž již Ústavní soud nálezem rozhodl nebo o níž se již vede řízení nebo že stěžovatel nevyčerpal všechny předepsané procesní prostředky, nezbude mu, než ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
4. Jaké jsou další náležitosti ústavní stížnosti
Advokát, kterého stěžovatel musí povinně k řízení před Ústavním soudem mít, by měl náležitosti ústavní stížnosti dobře znát. Ostatně povinné advokátní zastoupení je u Ústavního soudu předepsáno právě proto, aby Ústavní soud nebyl zahlcen nekvalifikovanými podáními.
Podle ustanovení § 34 zákona o Ústavním soudu musí být z návrhu na zahájení řízení (ústavní stížnosti) patrno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, musí být podepsán a datován. Návrh má dále obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá (petit). Samozřejmostí je označení konkrétních základních práv a svobod, jejichž ochrany se stěžovatel u Ústavního soudu dovolává.
Ústavní stížnost je třeba předložit v takovém počtu stejnopisů (nikoli prostých fotokopií), aby jeden stejnopis zůstal u Ústavního soudu a aby každému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, kteří byli v návrhu uvedeni, mohl být doručen rovněž jeden stejnopis. Podle ustanovení § 76 zákona o Ústavním soudu je účastníkem řízení stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Vedlejšími účastníky jsou ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Šlo-li o trestní řízení, jsou vedlejšími účastníky strany tohoto řízení (viz ustanovení § 12 odst. 6 trestního řádu).
Podle ustanovení § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (tj. zpravidla toho, kterým měla být základní práva a svobody stěžovatele porušena a které navrhuje zrušit). Vhodné je přiložit i kopie dalších rozhodnutí, která s napadeným rozhodnutím souvisejí (například rozhodnutí orgánů nižších instancí).
5. Co Ústavní soud může učinit, co je v jeho pravomoci
Pokud Ústavní soud shledá ústavní stížnost důvodnou, tj. pokud zjistí, že bylo porušeno nějaké základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, může podle ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zrušit napadené rozhodnutí a v případě stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Tyto možnosti zásahu Ústavního soudu je proto třeba mít na zřeteli při formulaci petitu ústavní stížnosti, tj. při formulaci toho, čeho se stěžovatel u Ústavního soudu domáhá, co po něm žádá. Ústavní soud například nemůže státnímu orgánu přikázat, aby vyhověl nějaké žádosti stěžovatele, aby mu poskytl nějaké plnění, apod. Ústavní soud nemůže změnit napadené rozhodnutí a nemůže ani rozhodnout namísto příslušného státního orgánu nebo soudu. Zruší-li napadené rozhodnutí, věc se vrací zpět k novému rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Pokud stěžovatel žádá po Ústavním soudu něco jiného, než co je v jeho pravomoci, musí Ústavní soud takový návrh pro nepříslušnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
6. Co se stane, když ústavní stížnost nemá všechny předepsané náležitosti
Pokud ústavní stížnost nemá některou z náležitostí podle zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud vyzve stěžovatele k odstranění vad ústavní stížnosti a stanoví mu k tomu lhůtu. Pokud stěžovatel vady stížnosti ve lhůtě neodstraní, Ústavní soud stížnost odmítne podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
